infotepelnapohoda.cz
 +420 476 477 111

Aktuality

 

Dvojrozhovor ze zavřeného divadla

Dvojrozhovor ze zavřeného divadla

28.06.2021

Květnovou tváří Mostecka v kalendáři United Energy na rok 2021 je herečka Lenka Lavičková. Když jsem navštívila ji a její maminku, Janu Galinovou, v litvínovském Docela velkém divadle, vypadalo to tam dost jinak, než jsou diváci zvyklí. Divadelní bar se proměnil v natáčení studio a sklad kostýmů, kde si herci právě vybírali, v čem vyrazí do ulic v rámci Týdne péče o duši. Dvě silné ženy se teď snaží zachránit divadlo, které před dvěma desítkami let začali budovat Jana a Jurij Galinovi.

Scházíme se u vás v divadle v květnu, což je měsíc, který patří v kalendáři United Energy právě tobě, Lenko. Jaký je to pocit - viset teď na zdi?
Lenka: Je to sice pěkné, ale já to nevidím, když se nikam nemůže. Ale u babičky visím. Jsem ráda, že si někdo myslí, že jsem tváří Mostecka.

Užila sis focení v teplárně?
Lenka: Bylo to dobrodružné, lezla jsem po žebříku v šatech... a na komíně... stála jsem tam a doufala jsem, to zábradlí dělal někdo zkušený. Připadala jsem si jako hvězda, nalíčili mě, všichni mě obskakovali a navíc jsem si i prohlédla teplárnu, když jsme procházeli vnitřkem.

Má to i stinnou stránku. Jako kněžna Valdštejnová bys za normálních okolností na prvního máje nastoupila do kočáru a jela vítat poddané…
Lenka: A zase nic. Už vloni byly Valdštejnské slavnosti zrušené, takže naše divadlo nabídlo městu, že je uděláme on-line z divadla. Snažili jsme se tam zakomponovat všechny věci, které tam normálně jsou. Vystoupení ptactva, drezúra koní – to byly samozřejmě loutky, tance, šermy a dokonce jsme na konci smažili langoše. Letos už nikdo nečekal, že se to stane znovu. Když bylo jasné, že slavnosti opět nebudou, město nás oslovilo a natočili jsme krátké video ze zámku s trochou historie nejslavnějších Valdštejnů a zámku.

Vím, že se hodně snažíte, pouštíte pohádky, vysíláte živě, teď v rámci Týdne péče o duši se pohybujete i v ulicích města… Ale to vás přece neuživí?!
Lenka: Pokud jde o lidi, získáváme kompenzace nebo chodíme na brigády. A když tolik necestujeme, jsme schopni se uskromnit nebo vyjídáme rodiny. Ale velkou zátěží je budova divadla, která si na sebe nemá jak vydělat a kompenzace nebo dotace se na ní nevztahují. Spotřebovali jsme rezervy, dali jsme do toho vlastní půjčky a čekáme, kdy budeme konečně moci začít dělat něco, za co se budou dát utržit peníze.
Jana: My jsme tu budovu koupili, když spadla do konkurzu v roce 2001. Dali jsme do toho všechny své úspory, vypůjčili jsme si, pomohli nám kamarádi. Byla to ruina a doteď je, ale aspoň živá. Mrzí mě, že město Litvínov nám v tak těžkou chvíli zkrátilo dotace. Tento dům byl přitom u geneze celého kulturního života tohoto města v dobách hluboké totality. Snažíme se vydržet, ale je to čím dál těžší. Nikdy jsem nevěřila, že se mohu dostat do takového stresu. Obdivuji ty naše mladé, včetně Lenky, že to nevzdávají. Oni jsou stále optimističtí, mě to ale evokuje víc a víc dobu před rokem 1989. Rok 2020 byl rokem krysy a my jsme ho prožili přesně podle názvu: Nosili jsme si žrádlo do nory, tam jsme ho tajně jedli a když jsme viděli člověka, tak jsme utekli.

Nezapomněli na vás vaši diváci?
Lenka: Všechny ty živé přenosy nebo scénky ve městě jsou hlavně pro udržení kontaktu s diváky. Jsme strašně rádi, že diváci na nás nezapomněli a posílají nám i drobné dary, za které jsme vděční. Nám už je ale hloupé pořád natahovat ruce. Už osmý měsíc žádat o peníze? To už skoro vypadá, že jsme u těch lidí zaměstnaní. Potřebných je hodně a stejné je to s videi. Diváci už nechtějí pořád sedět u počítače.
Jana: Za malou pomoc jsme rádi, ale potřebovali bychom větší, protože jsme na pokraji finančních sil. Věříme, že Ústecký kraj nás nenechá padnout a také přispěje.

Jak připravujete svá videa pro diváky? Museli jste se to naučit?
Lenka: Kultura on-line musí být dělaná úplně jinak. Když se vezme klasické divadelní představení a nahraje se, není to ono. To, co je na divadle tajemné ticho, kdy ti běhá mráz po zádech, je u televize ticho nudné. Nepůsobí atmosféra, prožitky… Proto jsme se snažili dělat on-liny jinak – písničky, rychlé střihy, rozhovory. Zkrátka: rychle, krátce, intenzivně, barevně!

Nemáte strach, že lidi po roce úplně zapomenou, že mohou také žít kulturně?
Lenka: Toho se určitě bojíme, ale reakce lidí tomu zatím nenasvědčují. Včera jsme byli ve městě v kostýmech a lidé byli nadšení, říkali, jak moc jim to chybí, že se těší a určitě přijdou, jakmile to půjde.
Jana: Když se otevřeli zoologické zahrady, vymyslela Lenka, že si uděláme také zoo na divadelní zahradě. Během jediného odpoledne dorazila stovka lidí. Byli jsme potěšení a děti nadšené.

Lenko, bylo od začátku jasné, že půjdeš ve stopách rodičů...
Lenka: Od začátku mě divadlo fascinovalo. Když se tohle divadlo otevíralo, bylo mi třináct a měla jsem tu svou první roli. Nejdřív jsem hrála v jednom představení, pak ve dvou… A když jsem končila střední školu, hrála už jsem ve všem, takže nešlo divadlo opustit a jít studovat. Po pár letech jsem se potom rozhodla vystudovat dálkově scénická a mediální studia.
Jana: Postupně Lenka začala i psát a režírovat. Naposledy připravila a režírovala úpravu opery Rusalka pro dětské diváky. Čtyři dny před premiérou zavřeli divadla. V září jsme vše přezkoušeli a udělali novou premiéru. A v říjnu se divadla zavřela znovu a jsou zavřená doteď.

Bude z tebe jednou principálka?
Jana: Ne! To zní, jako když za sebou táhne nějaký vůz...
Lenka: Mamka nemá tenhle výraz ráda, ona to má spojené s cirkusem. Mně to nevadí. Jura říká, že je to od slova princip – člověk, který určuje principy celého souboru.
Jana: Dá se to nahradit slovem umělecký šéf, což přesně teď Lenka pomalu přebírá.

Pro mě je principál majitel divadla, který ho řídí, hraje, režíruje… trochu obrozenecká představa.
Lenka: Ano, až budu velká, tohle přesně budu… Trochu se mi ale přátelé smějí, že jsem jako princ Charles. To je sice taky následník, ale asi se toho nedočká. Takže možná bude principálem až můj syn Lukáš.

Do divadla nastupuje už třetí generace, že? Lukášek se poprvé na jevišti objevil jako malý zajíček v klokance v pohádce Poplach v pohádkovém lese.
Lenka: Bylo mu 1,5 roku, když už skutečně hrál. Začal tedy dřív než já. Svou první roli v mosteckém divadle jsem měla někdy ve 4 letech. Prostě mě předehnal. Zatím ho to baví a je z divadla nadšený.

Jano, je to hezký pocit, že jsi něco vybudovala a teď víš, že máš komu to předat?
Jana: Já jsem s tím počítala od začátku :-). Myslím, že nejlepší pocit je to pro Juru. Je dojatý, když Lenka něco pěkného udělá. Pouštíme si to doma na velké televizi, protože teď moc nikam nechodíme, a já vidím, jak rád, že jeho práce jde dál. Na druhou stranu je ale i hodně kritický, Lenka nedostane nic zadarmo.

Co bude první představení, které odehrajete?
Lenka: První nové představení, které budeme hrát, je hra Není korona jako corona. Ale jestli se ptáš, co bude první na programu, tak to netušíme. To je přesně věc, za kterou bojují divadla a herecké organizace - abychom znali termín. Divadlo se nedá otevřít jako obchod za pár dní. Musí se vymyslet program, herci mají závazky jinde… kromě toho nám dva odešli. Sháníme teď dva mladé – víceméně prince a princeznu – ale my jim nemáme co nabídnout, protože nevíme, kdy budou hrát. Všechna divadla si na to stěžují, vždyť v divadlech se plánuje i na roky dopředu. Zvládneme to na měsíce, ale na dny a týdny?

Řekněte mi něco o té nové hře?
Jana: Už jsme byli vyčerpaní nicneděláním a našli jsme hru Miroslava Oupice, který ji napsal, když byl doma zavřený v karanténě. Téma je tedy jasné. Protože se tam objevují členové vlády, napadlo nás přizvat Petra Jablonského, který je umí skvěle napodobit. Těšíme se, protože bude výborné. Jsou tam všechny charaktery, které se v nás, lidech, během krize objevili. Já samozřejmě hraju zápornou postavu.

Přestože je celá ta situace dost velká tragédie, tohle bude nejspíš komedie?
Jana: Je to černá komedie.

Jana Galinová

  • 66 let
  • vystudovala češtinu na Univerzitě Karlově a loutkářství na DAMU
  • divadelní a televizní herečka, dabérka, scénáristka, manažerka
  • v roce 1996 zažila se svým mužem, režisérem ruského původu Jurijem Galinem, Docela velké divadlo v Litvínově

Lenka Lavičková

  • 37 let
  • dcera Jany Galinové
  • studovala scénická a mediální studia na Univerzitě J. A. Komenského
  • divadelní a televizní herečka, režisérka, choreografka
  • v DVD hraje od jeho vzniku, samostatně režírovala pohádkový balet o Louskáčkovi a operu Rusalka, podle příběhu své babičky z koncentračního tábora napsala drama Klára 3847.

❬   Zpět