Rozhovor: Od zvířat k herectví a zpět

03.10.2021

V roli Barona Prášila, kterého hraje v mosteckém divadle, se v kalendáři United Energy Tváře Mostecka představil Jiří Kraus. Zatímco herečky Janu Galinovou a Lenku Lavičkou jsme v minulém čísle DoTeKu navštívili v klasickém prostředí divadelního baru, známý mostecký herec se nám představil ve zcela jiné roli. Jako krušnohorský farmář ze Svahové.

Říkával jste, že se z vás stal mostecký patriot. Zdá se ale, že teď se měníte v Krušnohorce?

Považuji se spíš za krajsko-ústeckého patriota. Za svůj život jsem vystřídal několik bydlišť – narodil jsem se u Chabařovic, ve vesnici, která zanikla kvůli důlní činnost, žil jsem v Ústí nad Labem, v Duchcově… Pak jsem na chvíli kraj opustil, a od roku 2000 jsem zpět, v angažmá v Mostě. Ústecký kraj považuji za jeden z nejkrásnějších. Normálně bydlím v Mostě a vůbec si nemyslím jako mnozí, že je to ošklivé město. Navíc 30 kilometrů od Mostu jsou Krušné hory. Znám je ještě z 80. let, kdy jsem jako mladý aktivní ochránce přírody jezdil sázet stromky, a od té doby se hodně změnily. Právě to spojení města a přírody je v Ústeckém kraji ideální, ať už je to České středohoří nebo Krušné hory. V okolí všech těch měst, o kterých se říká, že nejsou hezká, je spousta přírody.

Co vás přilákalo sem, do Svahové?

Jsme tu devátým rokem a vlastně to zapříčinilo narození naší dcery. Narodila se v roce 2004 na podzim, což je v Podkrušnohoří nejhorší období, a my jsme bydleli na sídlišti. Hledali jsme proto cestu do přírody, nejprve na zahradě v Horním Jiřetíně, a když jsme zjistili, že chceme být venku celoročně, koupili jsme tuto chaloupku. Jsem tu spokojený. Díky mé manželce, která pro to má pochopení, jsem si chalupou začal plnit dětské sny – být veterinářem. Začal jsem sedlačit – mám husy, krůty, kozy, ovečky, prasata.

Jak se dítě, které touží být veterinářem, ocitne v divadle?

Vždycky jsem měl rád divadlo jako divák, rodiče mě k němu vedli. Na gymnáziu jsme se spolužákem začali divadlo dělat, ale pořád jsem chtěl jít na veterinu, vlastně až do čtvťáku… Pak se to nějak zvrtlo, protože jsem se bál maturity z biologie a chemie, a na poslední chvíli jsem se přihlásil na hereckou školu. Ke zvířatům jsem se ale oklikou vrátil. Před pěti lety jsem dokonce udělal přijímačky na zemědělskou univerzitu. Nechal jsem toho po prvním semestru, protože to nešlo skloubit s hraním. Musel jsem se rozhodnout – buď ze mě bude zemědělský inženýr nebo divadelník.

Přesto jste teď tak trochu profesi změnil – stal jste se uměleckým šéfem Divadla rozmanitostí.

Cítil jsem se z činohry unavený a trochu vyhořelý a chtěl jsem změnu. Dokonce jsem šel o prázdninách na brigádu do zooparku – dělal jsem průvodce Safari expresu, takže se spojily mé dvě profese a strašně mě to bavilo. A seriozně jsem uvažoval nad tím, že v zooparku zůstanu. Do toho přišla tato nabídka a řekl jsem si, že i to je změna, a zároveň všechno, co mám rád. S Rozmáněm jsem spolupracoval už v minulosti, jako herec, choreograf i režisér. Mám rád fantazii a blbnutí na jevišti. V málokteré inscenaci pro dospělé to jde, ale v pohádce skoro každé.

Diváci vás tedy uvidí na prknech mosteckého divadla méně často?

No, ano, ale to není na škodu. V poslední době už to vypadalo, že otevřete konzervu a vyskočí Kraus.

Jaké máte plány s Divadlem rozmanitostí?

Nápadů a plánů by bylo plno, ale těžko se realizují v situaci, kdy nevíte, co bude za měsíc. První sezóna byla jeden velký zmatek, jednak kvůli změnám v divadle, jednak kvůli covidu. Teprve sezónu 2022 připravujeme jako první podle našich představ. 

Ty jsou jaké?

Divadlo rozmanitostí by mělo být především divadlo rozmanité, pro věkovou kategorii 0 až 18 let. Chceme ukázat dítěti, že návštěva divadla je normální běžná součást života. A když už se dítě jednou v Rozmáňu objeví, aby tam mohlo chodit až do dospělosti a možná i dál, pokud se nám povede přidat i večerní představení. Pro nás jsou samozřejmě stěžejní děti ve věku 5 až 10 let, ale chystáme inscenace i pro teenagery, protože je po nich velká poptávka. 

Co uvidí diváci na podzim?

Museli jsme plány a inscenace několikrát přesouvat, takže v září bude mít konečně premiéru příběh o dobrodružství dvou tučňáků, který jsme měli hrát už v květnu. Hrát se bude inscenace Rychlý jako pírko o přátelství holuba a chlapce, která byla zatím k vidění jen na Hněvíně. V říjnu pak bude mít premiéru Mach a Šebestová. Původně jsme chtěli připravit ještě jednu velkou pohádku. Nakonec ale připravíme dvě menší, abychom mohli udělat to, co letos, kdy jsme vzali malé pohádky a vyjeli s nimi ven po okolí Mostu, protože uvnitř se hrát nemohlo. 

Plánujete vyrazit s divadlem za diváky ven?

Ano, protože si myslím, že venkovní hraní na atraktivních místech má pro divadlo velký potenciál. Myslím si to už dlouho a po lockdownu to objevila i další divadla a všude se teď hraje. Myslím, že by nebylo úplně od věci hrát i o prázdninách. Zkrátka změnit ten systém fungování divadla od září do června. Už jsem mluvil o krásách Ústeckého kraje a takových míst, kde by se dalo v létě hrát, je hodně. Už letos jsme jednali s Botanickou zahradou v Teplicích, libochovickým zámkem, kadaňským klášterem, Červeným Hrádkem… Tam všude mají o divadlo zájem. Myslím, že lidé si na to po letošním létě zvyknou. Jeden starý herec v Šumperku říkával, že to naše povolání je hrozně nevděčné: My máme nejvíc práce, když všichni odpočívají – večer, ve svátky, víkendy a k tomu patří i ty prázdniny. Ale to už je takové povolání.

Vraťme se ještě na chvíli do teplárny. Pro spoustu aktérů focení kalendáře to byl úplně neznámý svět. Jak to zapůsobilo na vás?

Mě to nepřišlo nijak zvláštní. Já už jsem dělal v životě takové věci! A když se podíváte do strojovny našeho divadla, pod jeviště, on to zas tak velký rozdíl není, jen tam nemáme tak velké teplo. S teplárnou spolupracuji už dlouho – nejprve nám pomáhala s festivalem Živá zahrada v Korozlukách a poté jsem pro ni dělal na míru pohádku pro mateřské školy. Mimochodem nebylo to nic snadného a zavařilo mi to pěkně hlavu – udělat pohádku o teple a elektřině… Naštěstí jsem vymyslel roli „škodiče“ a zápletka byla na světě.

Fotil jste v kostýmu Barona Prášila. Jako divák vás přesně takhle vidím – vypravěč, pábitel, bavič… Vystihuje vás ta role?

Mám ho rád pro jeho nespoutanost a schopnost dělat si z lidí legraci. Baví mě improvizace v určitých mantinelech a s pevným základem, baví mě interakce s diváky, a tahle postava je pro to ideální. Proto je to takové malé představení, abych se mohl co nejvíc vyřádit a vyblbnout. V soukromí ale takový nejsem, jsem spíš uzavřenější člověk, zvlášť když se přehoupla čtyřicítka.