Rozhovor: Z Litvínova kolem světa a zase zpátky

11.04.2023

Hokej se učil hrát v Litvínově, pak objel půl světa a vrátil se zpátky. Jakub Petružálek byl jedním z hráčů, který dovedl litvínovský tým k extraligovému zlatu. Teď své znalosti a zkušenosti předává dál jako trenér mládeže HC Verva Litvínova, týmu, jehož partnerem je Severočeská teplárenská. Jaké tréninkové metody si přivezl ze světa? Jací fanoušci jsou v Litvínově? A proč dnes děti neběhají venku? Přečtěte si v rozhovoru s hráčem č. 88 Jakubem Petružálkem.

Litvínov i celá republika nedávno znovu prožívaly skvělý úspěch hokejistů v Naganu před 25 lety. A všichni vzpomínali, co ten den dělali. Co jste dělal vy?

Pamatuju si to přesně. Chodil jsem v té době do sportovní základní školy v Litvínově, kousíček od stadionu. Tím, že se hrálo v Japonsku, tedy s časovým posunem, koukali jsme na zápasy ve škole. Celá naše třída byla hokejová, takže jsme to hodně prožívali. Ostatně žila tím celá Česká republika.

Inspirovalo vás to?

Určitě jsme tenkrát jako kluci chtěli být jako hokejisté z Nagana. Byla to doba bez mobilů, takže jsme byli pořád venku, hráli každý den bandy hokej. Každý týden byl pro nás hvězda někdo jiný a na něj jsme si hráli.

Jste původem z Litvínova, začínal jste tu, pak jste objel půl světa a zase se vrátil. Mělo to tak být?

Většinu kariéry jsem strávil v zahraničí a mám tam dodnes snad víc přátel než v Česku. Vždycky jsem se tu ale cítil doma. Každý rok, který jsem hrál v zahraničí, ať už to byla Kanada, Finsko nebo Rusko, jsem se na léto strašně těšil do Litvínova. Někdy po třicítce už jsem měl ujasněné, že chci zakotvit jednou tady.

Zažil jste s Litvínovem jeho největší úspěch – mistrovský titul. To byl silný zážitek?

Připojil jsem se k týmu v půlce sezóny a obával se, že přijdu do fungujícího týmu a někomu vezmu místo. Krátká doba ale ukázala, že to bylo ku prospěchu jak mně, tak týmu. S odstupem času, a možná i tím, že jsem místní a že to bylo poprvé, musím říct, že tato výhra byla nejsilnější hokejový zážitek.

V jaké kondici je dnes litvínovský hokej?

Ve světě jsem se naučil spoustu věcí a jedna z nich je hledět si svojí práce a dělat ji na maximum. Nechci proto hodnotit práci druhých. Pravda samozřejmě je, že postavení v tabulkách asi nikomu moc radosti nepřináší.

Vy dnes ale máte budoucnost litvínovského hokeje ve svých rukou...

To jsou asi příliš silná slova. Jsem trenérem druhý rok a pořád se učím. Letos mi moc pomohlo, že jsem začal trénovat litvínovské juniory s Davidem Kočím, od něhož jsem se strašně moc naučil. Ale obecně to samozřejmě platí.

Mají mladí hráči ambice, vůli?

Vůli bohužel ne. Mnohdy je musíme přesvědčovat, aby na sobě pracovali. Na jejich obranu musím říct, že na ně tak prostě působí okolí – sociální média, rodiče, společnost. Jsem zvyklý, že za každým úspěchem stojí tvrdá práce a ne vždy se to nakonec povede. Dnes je to tak, že by všichni chtěli hodně výsledků za málo práce. Neumí řešit stresové a krizové situace, protože jim rodiče umetají cestu. Dětem dnes chybí spontánní pohyb venku. Dřív nás museli rodiče volat na večeři, dnes je musí vyhánět ven. Není to ale chyba těch dětí, je to obrázek naší společnosti.

Viděl jste různé styly trenérské práce v mnoha zemích a můžete srovnávat. Který je vám nejbližší?

Nedokážu říct, že v některé zemi to dělají skvěle a jinde ne. Spíš se snažím vybrat si to, co mi dává smysl. Nebudu aplikovat věci a tréninkové plány, které mi jako hráči nedávaly smysl. Tím se řídím ve sportovním i osobním životě. I teď objíždím republiku, sleduji další trenéry a snažím se od nich učit.

A kde jsou nejlepší fanoušci? To dokážete porovnat?

Fanoušci jsou nejlepší tam, kde se vyhrává :-). V Litvínově jsou ale hodně dobří fanoušci. Jsou klubu věrní, i když se mu nedaří, a pořád na zápasy chodí. Mají nervy ze železa.

V jednom rozhovoru, ještě před skončením hráčské kariéry, jste řekl, že se chcete trenéřině vyhnout, protože „ti lidé tráví na stadionu ještě víc času než hráči“…

A teď to můžu potvrdit. Je to ale samozřejmě otázka přístupu každého trenéra. U dorostu nebo juniorů nemá trenér k dispozici realizační tým jako video trenéra, fitness trenéra… je prostě nutné zastat víc funkcí. Takže odehrajeme zápas a já pak tři čtyři hodiny sleduji video a vystříhávám jednotlivé momenty. Nechci kluky nutit koukat na dlouhé záznamy, ale ukázat jim to, co potřebuji, a udržet jejich pozornost. Po dvou letech zkušeností jsem ale přesvědčen, že z 80 procent pracuju jako psycholog, z 15 jako vychovatel a rodič. Trenér jsem tak možná z pěti procent. Poměr by měl být jiný, ale taková je realita. Mým cílem je vychovat z nich ani ne tak hokejisty jako slušné lidi, kteří budou použitelní do normálního života. A naučit je, že hokej je „kolektivní hra“. Tedy, že důležitý je kolektiv a že je třeba si umět hrát.

Vy pocházíte z hokejové rodiny, že?

Tatínek už přes dvacet sezón dělá časomíru a je na stadionu téměř každý den. Bratr je rozhodčí a píská momentálně druhou nejvyšší ligu. Synovec hraje v deváté třídě hokej a pomalu začíná nakukovat do dorostu. Ano, jsme hokejová rodina.

V plánu je rozsáhlá rekonstrukce litvínovského zimního stadionu? Těšíte se na ni?

Já si troufám říct, že i bez rekonstrukce je zázemí pro mládež na našem zimáku na hodně vysoké úrovni. Ať už jde fitness centrum, rozcvičovnu, regeneraci, patří zázemí k nejlepším v České republice.